Novinka

KARINE PONTIES ke 20. výročí Dame de Pic

Celých dvacet let má tvorba osciluje kolem motivu překladu. Překládat a reformulovat, nikoli sebe v tomto světě, ale svět v nás. Činit tak jako lidé, kteří žijí mezi jinými lidmi, činit tak s vědomím, že jediným horizontem je složitost, která nás může vrhnout až na hranici závratě. Překlad jako most mezi různorodostí kultur a univerzalitou lidské povahy. Otevřít se, nahlédnout svět jinou optikou, být schopen dialogu a kulturní výměny. Ještě jinak - překládat, tedy formulovat a osvobodit cizince v nás.

Slavíme dvacet let Dame de Pic a je to oslava dvou dekád setkávání, náhod, putování, sdílení, úsměvů, tvůrčí práce, kompozice i pochyb. Dvou dekád příběhů. Ti z vás, kteří mě znají, si vzpomenou, že z mých úst tisíckrát slyšeli, že život nás vždy překoná, když dojde na fantazii. I díky tomu jsem tolikrát vyslyšela intuitivní volání po změně pohledu, touze poznat nové lidi, jiné způsoby uvažování, pozorování, jiné způsoby bytí.    

Našich dvacet let je příběhem pohledu, příběhem sdílení a setkávání, příběhem, z něhož si nade vše cením všech otazníků, souvislostí a reflexí, které v jeho průběhu vyvstaly.
Společně jsme dokázali být trpěliví, dát věcěm tolik času, kolik je ho jen třeba, nebáli jsme se čas spoleně promarnit. Jen díky všem těm setkáním a zkušenostem jsem se vždy udržela nad hladinou oceánu nejistoty, oceánu, jehož síla neušetřila žádný z opěrných pilířů mého života. Jen tak jsem vždy mohla spočinout na některém z ostrovů jistoty, kterými mi byla právě taková setkávání.
 
Vždycky jsem se domnívala, že všechno je otázkou překladu... hrát si s jazykem, hledat jeho přirozený rytmus a snažit se bořit hranice sám v sobě, zkoumat tu záhadnou oblast „mezi“, aniž by se člověk uchýlil k fixování významu. Přitom si vždy zachovat otevřenost a jemnost až k nevydržení.

Oddat se a zároveň zachovat odstup, nechat se zachvátit pochybami, naslouchat jim čím dál víc ve vztahu k vlastní přítomnosti na jevišti.

Všechna tato přirozená setkání se nesla ve znamení laskavosti, péče a pozornosti. Cílem vždy bylo společným úsilím vytvořit a uchovat zcela odlišný prostor s důrazem na hru, sdílení poetického, zvědavost, nápady, zkoumání sebe sama a světa, který nás obklopuje. Za každou cenu si zachovat kus svobody, snění, nečekaného.

Když pomyslím, že 20. výročí oslavíme v PONCI, který jsme v roce 2001 s kolegy light desinéry, výtvarnými umělci a tanečníky otevírali, nemůžu se ubránit pohnutí.

Cartes Blanches, večer, se kterým se letos vracíme, nemá být tolik subjektivním pohledem na všechny ty poznané talenty, spíše sdílením slavnostního okamžiku v atmosféře hravosti. Chci se v první řadě podělit s pražským publikem a poděkovat Yvoně, která mi dala důvěru, stejně jako možnost poznat Prahu, místní umělce i publikum.